V jednom případě se žalobce domáhal zrušení části územního plánu, který v plochách vodního hospodářství v intravilánu zakazoval umísťování malých vodních elektráren. Žalobce neúspěšně namítal, že takový zákaz je v rozporu se zásadami územního rozvoje, které obecně deklarovaly podporu MVE. Soud přisvědčil obraně, podle které ustanovení ZÚR o podpoře výstavby těchto zdrojů energie neznamená, že by v územních plánech obcí nemohly být vymezeny plochy (části území), ve kterých není jejich výstavba možná. Podmínkou je to, aby pro takový zákaz existovalo dost racionálních důvodů a tyto důvody byly obsaženy v textu územního plánu.
Soud rovněž nesouhlasil s argumentací žalobce, který namítal rozpor napadené části územního plánu se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2009/28/ES, se zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, s Národním akčním plánem pro obnovitelné zdroje energie, se Státní energetickou koncepcí České republiky a s dalšími koncepčními dokumenty. V této části žaloba ani nespecifikovala, jak konkrétně území plán zmíněným dokumentům odporuje. Nehledě na to, že většina z nich nemá povahu právně závazných pravidel, která by mohla znemožnit obci v rámci výkonu práva na samosprávu regulovat své území podle vlastních představ.
Poslední argument žalobce vycházel z toho, že pro MVE již vodoprávní orgán v minulosti vydal povolení k nakládání s vodami. I tuto námitku soud odmítl, když ve shodě s názorem žalovaného dospěl k závěru, že povolení k nakládání s vodami nemá povahu správního rozhodnutí, které by závazně definovalo způsob využití území a ze kterého by žalobci či jiné osobě vzniklo právo území takto využít.
Při jednání u soudu žalobce nad rámec toho, co bylo obsaženo přímo v žalobě, doplnil argumentaci ještě o tvrzení, že zákaz výstavby MVE není v územním plánu dostatečně odůvodněn. K tomu soud již při jednání konstatoval, že se jedná o nový žalobní důvod, který žalobce uplatnil pozdě. Poukázal v tom na zákonné ustanovení, podle kterého návrh na zrušení opatření obecné povahy nelze po uplynutí lhůty k podání žaloby rozšiřovat o další návrhové body (§ 101b odst. 2 soudního řádu správního).
Ve druhém soudním sporu usiloval žalobce dokonce o zrušení celého územního plánu. Ve skutečnosti se ovšem jeho výhrady týkaly pouze plánovaného obchvatu města. To byl první nedostatek žaloby, která v tomto rozsahu nemohla uspět. Žalobce také v tomto sporu namítal rozpor se zásadami územního rozvoje. Ukázalo se však, že se dovolává ZÚR v části, která byla následně aktualizací vypuštěna a rozpor tedy neexistuje. Stejně tak se jako neoprávněné jevily výhrady směřující k nedostatečnému odůvodnění výběru konkrétní varianty vedení obchvatu. Žalobce tvrdil, že územní plán v úvodních fázích pracoval s několika variantami a že vývěr finální podoby není dostatečně argumentačně podložený. Územní plán ovšem ve skutečnosti varianty neobsahoval, od počátku pracoval s jedním konkrétním koridorem. Při hledání tohoto koridoru skutečně existovaly vyhledávací studie, které pracovaly s různými možnostmi řešení, ve fázi pořizování a schvalování ÚP se už ale pracovalo jen s variantou jednou. A žalobce se v rámci řízení o územním plánu svými námitkami jiné varianty řešení nedomáhal, ani jí nenavrhoval.
Ve druhém soudním sporu nakonec ani k rozhodnutí soudu nedošlo, protože žalobce v reakci na naše vyjádření k žalobě vzal celý návrh zpět.
Jak ukazují popsané případy, není důvod, aby v okamžiku, kdy soud informuje město o podané žalobě proti podanému územnímu plánu, měla zavládnout panika. Při podobnější analýze žaloby se nezřídka ukáže, že není vše ztraceno.
Prvním krokem obrany územního plánu by mělo být rozhodnutí, zda je obec schopna zajistit dostatečně odbornou oponenturu žaloby vlastními pracovníky. U toho je dobré si uvědomit, že argumentace v soudním řízení je odlišná disciplína, než samotné územní plánování. Důraz se klade na jiné argumenty, cesta k úspěchu vede častěji přes formální právní námitky než otázku věcné správnosti řešení obsaženého v územním plánu.
Pokud dospěje vedení obce k závěru, že by bylo vhodnější nechat se v řízení před soudem zastoupit, nebývá na překážku ani to, že soud stanoví pro první vyjádření k žalobě poměrně krátkou lhůtu (typicky 10 dní). Soudy bez problémů akceptují, pokud buď obec, nebo již zplnomocněný advokát požádají o prodloužení lhůty k podání vyjádření třeba o dalších 10 dní. A nic nebrání ani tomu, aby se obec stručně k žalobě vyjádřila nejprve sama a aby pak jí zvolený zástupce vyjádření obsáhle doplnil.
Mgr. Vítězslav Dohnal, advokát