Ne vždy se to však musí dařit. Stavební firmy mají různé strategie, různé mechanismy financování.

Je jasné, že společníci ani jednatelé, pokud neporuší své specifické povinnosti, nejsou za závazky svých firem odpovědní, nemusí doplácet na dluhy svých firem.

V případě problémů, pokud není prostor či zájem společnost udržet v chodu, nelze vyloučit, že kvůli nedostatku finančních prostředků skončí společnost v insolvenci. Insolvenční řízení zjednodušeně můžeme brát jako řízení správy závazků a majetku, řešení zůstatků po společnosti. Řízení je primárně koncipováno jako ochrana věřitelů s obdobnými pohledávkami, tedy obdobně zajištěnými pohledávkami. Existuje několik úrovní zajištění pohledávek a na věřitele v nich by se mělo dostat stejně, tedy jejich pohledávky by měly být uspokojeny ve stejné míře.

S aktuálními změnami na trhu, cenovému vývoji a dostupnosti materiálů, je logickou snahou na všech stranách subdodavatelsko - zhotovitelsko – developerských vztahů, co nejvíce zajistit dodržení smluv, dodržení závazků smluvních partnerů.

Běžným mechanismem smluvní ochrany před riziky je pozastávka z ceny. Jedná se o  mechanismus, kdy část z ceny za průběžně dodávané plnění je zadržena do doby splnění závazků. K pozastávce je třeba uvést, že je to občanským zákoníkem neupravený mechanismus, jehož parametry mohou být ujednány stranami různě dle potřeby, a to ve smyslu zásady smluvní volnosti. Ohledně dopadů insolvenčního řízení Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že pokud je pozastávka pouze mechanismem odložené splatnosti (splatnost nastává po uplynutí doby), je pozastávka jako v budoucnu splatná pohledávka zahrnuta do majetkové podstaty dlužníka v insolvenčním řízení. 

Smyslem a účelem pozastávky je vedle motivace k splnění závazku také vytvoření finančního polštáře ke krytí případných vícenákladů a škod vzniklých z porušení povinnosti druhé smluvní strany. Pokud je však zahájena insolvence (a pokud je úpadek deklarován zpětně, pak i zpětně), není možné s touto i dosud nesplatnou pohledávkou volně disponovat. Není možné ji započíst, není možné uzavřít dohodu o narovnání.  Takovéto dispozice je v insolvenci možno činit pouze se souhlasem soudu. A soud primárně sleduje zájem všech, tedy, aby k rozdělení po společnosti zbylo co nejvíce a následně na všechny stejně. I narovnání vztahů „na poslední chvíli“ tak může být insolvenčním správcem rozporováno. Aktuálně je pro posouzení legitimity zlomový okamžik faktické platební neschopnosti, resp. úpadku. Právní jednání, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodnění některých věřitelů na úkor ostatních je dle insolvenčního zákona „neúčinným“ a insolvenční správce je povinen vymáhat plnění z takto neúčinného právního jednání ve prospěch majetkové podstaty.

Na výše uvedené je však možno smluvně reagovat, např. sjednat komplexnější mechanismus pozastávky z ceny, například platbu pozastávky sjednat jako odměnu za služby poskytnuté v záruční době při odstraňování záručních vad. Další možností je sjednání paušální slevy z ceny pro případ, že u druhé smluvní strany bude zjištěn úpadek. Je totiž legitimní, aby plnění odpovídající hodnotě záručních práv bylo plněno až jako odměna za takto poskytnuté plnění.

Vzhledem k tomu, že institut pozastávky je institutem smluvního práva, není ani podpůrně upraven občanským zákoníkem, lze doporučit mimořádnou pečlivost při formulaci odpovídajících ustanovení smlouvy. Pokud již u smluvního partnera finanční potíže nastaly, je nutno postupovat obezřetně, protože i dohody uzavírané před podáním návrhu na insolvenci mohou být neúčinné. Také pro uplatnění jednostranného postupu kompenzace, neboli započtení vzájemných pohledávek, existuje celá řada pravidel. V takovém případě není času na zbyt a i proto doručuji tuto problematiku řešit s odborníkem.

Mgr. Filip Čierny, spolupracující advokát