Pokud jde o územní plánování, je jistě potřeba zmínit nový institut zkráceného postupu pořizování aktualizací zásad územního rozvoje a změn územního plánu. V obou případech bude možné postupovat zkráceně v situacích, kdy nebudou vyžadováno zpracování variant řešení. Problematické může být to, že nutnost zpracování variant může vyplynout až později.
A když už jsem u tématu změn územního plánu, tak považujeme za vhodné upozornit na vypuštění podmínky prokázání nemožnosti využití zastavitelných ploch v případě, že změnou územního plánu má dojít k vymezení dalších zastavitelných ploch. V zákoně ovšem stále zůstává podmínka prokázání potřeby vymezení nových zastavitelných ploch, což ve svém důsledku pravděpodobně velkou úlevu pro obce znamenat nebude. Těžko si totiž dovedeme představit, jak obec prokáže potřebu vymezení nových zastavitelných ploch, pokud v územním plánu bude z dřívější doby zastavitelných ploch dost. V této situaci se stejně bude muset v odůvodnění vypořádat s tím, proč stávající ploch využít nelze…
Novela upravila i dřívější povinnost při každé změně ZÚR a ÚP vyhotovit právní stav se zapracováním změn. Nově jde o povinnost vyhotovit tzv. úplné znění. Hlavně ovšem zákon od příštího roku podmiňuje účinnost změny ZÚR a UP tím, že úplné znění bude zveřejněno spolu se změnou. Zákon ovšem nedává jednoznačnou odpověď na otázku, zda je úplné znění rovněž opatřením obecné povahy a podléhá tak přezkumu nebo jde pouze o informativní materiál. Řešení této otázky je důležité zejména v situaci, kdy by vznikl rozpor mezi samotnou změnou a úplným zněním.
Novinkou je rovněž ustanovení, podle kterého se stanoviska, připomínky a námitky uplatňují písemně. A to i na veřejném projednání. Obáváme se, že taková formalizace může často vést k tomu, že dotčená veřejnost své výhrady platně nevznese.
Z hlediska obcí lze jistě přivítat možnost rozhodnout o pořízení územního plánu s prvky plánu regulačního. To umožní v některých částech území obce řešit i detailnější regulaci, než kterou připouští obecný charakter územního plánu. Obce se tak budou moci vyhnout sporům o to, jestli jejich územní plán není příliš podrobný a z tohoto pohledu nezákonný. Současně ovšem nebudou muset podstoupit složitou přípravu celého regulačního plánu.
Jako problematickou naopak vidíme změnu, která umožňuje v případě umísťování záměru obsaženého v ZÚR či Politice územního rozvoje nepoužít část územního plánu, která umístění znemožňuje. Tímto ustanovením dochází podle našeho názoru k omezení práva obcí na samosprávu, protože jim znemožňuje zpřesnit koridor takového záměru podle svých představ. Bude zajímavé sledovat, nakolik pečlivě budou stavební úřady odůvodňovat to, že územní plán „znemožnil realizaci“ předmětné stavby. Obávám se, že za takové znemožnění bude v praxi považováno i to, že územní plán určuje koridor odchylně od dokumentace ro územní řízení.
Novela rovněž doplnila ustanovení zákona týkající se cílů a úkolů územního plánování. Za zmínku určitě stojí to, že v nezastavěném území nebude nově možné ke stavbám zlepšujících podmínky využití území pro účely rekreace a cestovního ruchu přidávat doplňkovou funkci bydlení či pobytové rekreace.
Novela rovněž prodloužila platnost územních plánů schválených před 1. lednem 2007, a to o dva roky do 31. 12. 2022.
Společně s novelou stavebního zákona schválili zákonodárci rovněž novelu zákona č. 150/2002 o soudním řízením správním, kterým se řídí mimo jiné soudní přezkum územních plánů a jiných opatření obecné povahy (nejen pro oblast územního plánování). V této části je nejvýznamnější zkrácení lhůty pro možnost napadení územního plánu ze 3 let na 1 rok. Nabízí se otázka, zda je takto zkrácená lhůta vzhledem k obecnému dopadu územního plánu a velmi závažnému vlivu na reálný obsah vlastnických práv ještě v souladu s ústavně zaručeným právem na ochranu vlastnictví. Na tuto otázku bezesporu v horizontu několika let odpoví Ústavní soud.
Zákonodárce se současně zřejmě pokusil vypořádat také s rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který dovodil časově neomezenou možnost napadat zákonnost územního plánu v případě, že je žaloba proti tomuto opatření obecné povahy podaná spolu se žalobou proti správnímu rozhodnutí (typicky územnímu rozhodnutí o umístění stavby, resp. zamítnutí žádosti o takovou stavbu). Tento cíl pravděpodobně sleduje ustanovení, kterým se zakazuje prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby i pro případ, že je žaloba podaná ve vazbě na navazující správní rozhodnutí. Podle našeho názoru ale ke sledovanému cíli toto ustanovení nepovede. Pro napadení územního plánu prostřednictvím správní žaloby proti správnímu rozhodnutí zákonem žádná lhůta stanovená není a proto jí ani není důvod prominout či naopak neprominout.
Jak je vidět z předchozích řádků, novinek a změn je opravdu hodně. A to jsme zdaleka nezmínili všechny a zcela jsme pominuli oblast povolování staveb. To, zda se podaří naplnit deklarovaný účel zjednodušení stavební činnosti, ukáže jako vždy až praxe. Teprve při řešení konkrétních případů se totiž často ukáže, že účastníci řízení, aplikující správní orgány a soudy pochopili text zákona jinak, než jeho autoři zamýšleli. Již při letmém pohledu je patrné, že nová právní úprava k takovým nezamýšleným interpretacím často vybízí.
Mgr. Vítězslav Dohnal, advokát