Tuto praxi označil jako nezákonnou rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení č.j. 1 Aos 2/2013 – 116 ze dne 17. března 2013: „Index podlažní plochy je obecným regulativem prostorového uspořádání území, tj. limitem jeho využití, jehož vymezení je závazné; na tom nic nemění ani to, že tento index byl nesprávně zařazen do směrné části územního plánu (§ 29 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.). II. Má-li být v platném územním plánu nově zaveden limit využití území mj. indexem podlažní plochy či změněny hodnoty již existující regulace, je nutno postupovat dle § 188 odst. 3, věta prvá zákona č. 183/2006 Sb., tedy přijmout takovou změnu formou opatření obecné povahy; věta druhá a třetí citovaného ustanovení se pro tyto případy neuplatní.“
A na základě tohoto usnesení začal změny rušit i Městský soud v Praze. Viz například jeho rozsudek č.j. 11A 41/2014-37 ze dne 2. června 2014 ke změně směrné části územního plánu č. U 0986/2011, ve které došlo k navýšení kódu využití území z D na G. Městský soud konstatoval: „Je zřejmé, že záměrem stavebníka je navýšit hrubou podlažní plochu i výškovou hladinu … Nejvyšší správní soud ve výše uvedeném usnesení konstatoval, že míra využití území ovlivňuje, jak velká stavba s jakou podlažní plochou může být na daném území umístěna. Zvýší-li se koeficient podlažní plochy, který vyjadřuje intenzitu využití území, tj. počet m ² hrubé podlažní plochy na m² základní plochy pozemku, znamená to, že předmětná plocha může být zastavěna hustěji, popř. podstatně stavbami vyššími, než bylo dosud předpokládáno. Změnu míry využití území je nutno považovat za obecný regulativ prostorového uspořádání konkrétního území, je limitem pro jeho využití, jehož vymezení je závazné. Jeho vymezení proto nelze vyhradit směrné části územního plánu a měnit ho pouze jednoduchým a v zásadě neveřejným procesem na základě individuálně podané žádosti. Skutečnost, že limity území musí být v územním plánu vymezeny územně, stanoví jak § 29 starého stavebního zákona, tak § 18 vyhlášky č. 135/2001 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci, ve znění pozdějších předpisů. Dále uvedl, že závěr o tom, že změna míry využití území musí být obsažena v závazné části územního, plánu nic nemění na tom, že v určitém případě je tento údaj nesprávně zařazen do směrné části územního plánu. Z tohoto pohledu pak Nejvyšší správní soud uzavřel, že v těchto případech je nutno postupovat podle § 188 odst. 3 nového stavebního zákona, podle něhož mohou být závazné části územního plánu měněny pouze způsobem, popsaným v novém stavebním zákoně, tedy formou opatření obecné povahy.“
Pokud se takováto změna územního plánu týká i Vás, zvažte využití nově se nabízející možnosti k podání návrhu na její zrušení ve lhůtě 3 let.