Ministerstvo v rozhodnutí upozornilo na ustálenou judikaturu krajských soudů a Nejvyššího správního soudu, která zdůrazňuje, že stavební úřady nesmějí rezignovat na ověření skutkového stavu podle ust. § 3 správního řádu. Tuto povinnost stavební úřady také nesmějí přenášet na projektanta, a to ani za situace, kdy je dokumentace zpracována autorizovanou osobou. V této souvislosti mimo jiné judikatura odkazuje na ust. § 12 odst. 4 písm. a) zákona č. 360/1992, o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, které výslovně zakazuje autorizované osobě vykonávat funkce, v nichž by rozhodovala o výsledcích vlastní práce. (srov. Rozhodnutí krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, č. j. 51 A 61/2022-107, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2015, č. j. 8 As 41/2014 - 40)

Cílem uvedených ustanovení je, nejen při vydávání závazného stanoviska správním orgánem, zajištění nezávislého přezkumu a prevence střetu zájmů. Odpovědnost projektanta jako autorizované osoby, ve smyslu stavebního zákona, má být chápána jako “odpovědností vůči objednateli, nikoli vůči správnímu orgánu”. Autorizovaná osoba sice odpovídá za odborné zpracování dokumentace, avšak správní orgán je povinen její obsah vždy kriticky posoudit.

Rozhodnutí ministerstva reflektuje rostoucí důraz na zákonnost a procesní odpovědnost správních orgánů, aby stavební úřady nemohly rezignovat na vlastní roli při posuzování projektové dokumentace. Tento případ také potvrzuje, že i v technických otázkách projektové dokumentace je nutné trvat na procesní pečlivosti správních orgánů. Závěrem vyplývá, že pokud předložené podklady zcela chybí nebo jsou neúplné, je nutné, aby správní orgán vždy vyzval žadatele k jejich doplnění. Správní orgán nemůže spoléhat, že udělený souhlas projektanta v projektové dokumentaci nahrazuje řádné zjištění skutečného stavu věci.