Současně na příkladu spolků s různým předmětem činnosti poukázal na kritéria, která mohou zakládat jejich aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy – územního plánu. U těchto kritérií či měřítek pak výslovně konstatoval (formou konkretizace výchozí pozice, kterou ve vztahu k interpretaci § 101a odst. 1 s. ř. s. zaujal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve výše citovaném usnesení sp. zn. 1 Ao 1/2009), že „[v]ěcná legitimace navrhovatele ke zrušení opatření obecné povahy se zakládá na podmínce oprávněnosti tvrzení, že byl na svých právech tímto opatřením, vydaným správním orgánem, zkrácen. [...] Zkrácení na právech nelze v podstatě civilisticky redukovat jen na případný zásah do práv vlastníků nemovitostí či jinak řečeno na imise zasahující nebo ohrožující vlastníky nemovitostí (nositele práv k nim) ležících v dosahu regulace opatřením obecné povahy (územním plánem)“.
Na základě tohoto nálezu pak správní soudy začali připouštět žaloby spolků proti územním plánům. Podmínkou přípustnosti žaloby je tvrzení místního či věcného vztahu spolku k napadenému záměru.