Soudy konstantně rozhodují tak, že vlastníkům pozemků, na kterých se nachází „cizí“ komunikace, náleží náhrada, resp. vydání bezdůvodného obohacení. Samozřejmě pouze v případě, kdy není mezi vlastníkem pozemků a vlastníkem komunikace dohodnuto bezplatné užívání pozemků. Nejvyšší soud se zabýval také situací, kdy je pozemek komunikací obestavěn, ale samotná komunikace se na něm nenachází. Dospěl k závěru, že i v takovém případě vzniká vlastníkovi komunikace, resp. jejímu provozovateli bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat.

Nejvyšší soud řešil výše uvedenou otázku v rozsudku ze dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009 a následně v rozhodnutí ze dne 4. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009. Soud jako vždy zdůraznil, že je třeba přihlížet k individuálním okolnostem konkrétního případu, neboť bezdůvodné obohacení může v zásadě vznikat jen v tom rozsahu, v jakém obohacený dotčenou nemovitost (pozemek) bez právního důvodu užívá.

V souzeném sporu se jednalo o část pozemku, jež tvoří vnitřní díl křižovatek pozemních komunikací, ale která nebyl komunikací zastavěna. Soud uvedl, že se nejedná jen o to, zda-li je tento díl pozemku skutečně zastavěn pozemní komunikací či nikoliv, nýbrž i o to, zda jej lze považovat za část nezbytnou k její konstrukci a následnému provozu. Konstatoval, že pozemky tvořící vnitřní část křižovatek jsou jejich nezbytnou součástí, neboť bez existence těchto pozemků by bylo vystavění a následný provoz křižovatky (včetně její údržby) jen těžko přestavitelné.

Důležitou roli hrálo podle soudu i to, že pozemek tvořící vnitřní součást křižovatky, byl pro žalobce téměř nevyužitelný, a to i z důvodu bezpečnostního. Soud upozornil také na to, že umístění jakéhokoliv zařízení či stavby na takovém pozemku (včetně například reklamního poutače) bude nepochybně podléhat schválení příslušných správních úřadů a že každé takové zařízení bude posuzováno z hlediska vlivu na plynulost a bezpečnost provozu na dané komunikaci.

Mgr. Vítězslav Dohnal